Map Europe alliances 1914-cs
- historicair (French original)
- Jurkij (Czech translation)
Relevantní obrázky
.jpg)
_by_Winterhalter.jpg)
Relevantní články
Příčiny první světové válkyPříčiny první světové války zahrnují řadu faktorů, které předcházely vypuknutí první světové války. Velkou roli hrál zejména militarismus, nacionalismus a vytvoření dvou znepřátelených mocenských bloků, Trojspolku a Trojdohody. Prvotní záminkou vyhlášení války byl atentát v Sarajevu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este, který byl spáchán 28. června 1914 srbským aktivistou a nacionalistou Gavrilo Principem. Ten vyvolal takzvanou červencovou krizi, která vyplynula i z napětí mezi velmocemi způsobeného mocenskými spory již před rokem 1914. Tyto spory, které se zvláště výrazně projevovaly na politicky nestabilním Balkáně, lze sledovat až ke změně rovnováhy sil v Evropě roku 1870. Na principu spojenectví a udržování rovnováhy sil byla založena evropská mocenská politika už od Vídeňského kongresu v roce 1815. Červencovou krizi se nepodařilo vyřešit diplomaticky a po rakousko-uherském vyhlášení války Srbsku 28. července 1914 události rychle eskalovaly do celoevropského ozbrojeného konfliktu. .. pokračovat ve čtení
Červencová krizeČervencová krize byla vážná mezinárodní krize roku 1914, kterou vyvolal atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este dne 28. června 1914. Následující krize trvala asi měsíc a skončila vypuknutím první světové války. Nejdříve probíhalo vyšetřování vraždy, poté Rakousko-Uhersko s podporou Německa ultimátem požadovalo na Srbsku vydání spoluviníků atentátu a řadu dalších ústupků. Souběžně s tím se konala diplomatická jednání mezi různými evropskými státy, reagujícími na vzniklý konflikt. .. pokračovat ve čtení
Moderní dějinyModerní dějiny jsou časové období za jehož počátek se udává rok 1789, vypuknutí Velké francouzské revoluce. Ve Francii se nedlouho po revoluci ustanovil republikánský režim, který svou zahraniční i vnitřní politikou rozpoutal několik konfliktů známých jako Francouzské revoluční a napoleonské války. Díky úspěšnému vedení těchto válek dosáhl francouzský stát silné mezinárodní pozice, přičemž získal pod svou kontrolu nebo si zavázal značnou část tehdejší Evropy. Tento stav trval až do roku 1814, kdy byl francouzský císař Napoleon Bonaparte donucen abdikovat, když byl o půl roku předtím poražen v bitvě národů u Lipska a po návratu k moci opětovně zhruba o rok později u Waterloo. Na Vídeňském kongresu se poté sešly vítězné státy a restaurovaly v zemích dříve pod kontrolou francouzské republiky, respektive císařství, původní šlechtické rody. Na udržení tohoto pořádku měl dohlížet spolek Pruska, Rakouska a Ruska známý jako Svatá aliance. Stávající způsob povětšinou absolutistického režimu byl ale v mnoha evropských zemích negován revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Došlo i ke sjednocení dvou velkých národních států, Itálie (1861) a Německa (1871). Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války, následné vítězství Velké Británie, Francie, Itálie a USA vedl k ustanovení nového evropského mezinárodního uspořádání zvaného Versailleský mírový systém. Období mezi první a druhou světovou válkou se pak někdy označuje jako meziválečné. V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, avšak tento slibný vývoj vzal za své krachem na newyorské burze a vypuknutím hluboké ekonomické krize, která se projevila na přelomu dvacátých a třicátých let, přičemž v některých státech ještě na počátku druhé světové války nebyla ekonomika zcela zotavena[zdroj?]. Právě špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režim nacistů v tehdejším Německu. Expanzionistická politika Německa vedla na konci třicátých let k vypuknutí druhé světové války, během které došlo k velkým lidským i materiálním ztrátám. Přestože v prvních letech konfliktu Německo ovládlo podstatnou část Evropy, bylo spolu se svými spojenci Itálií a Japonskem nakonec poraženo armádami Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie, které si Německo rozdělily na okupační zóny. Vzhledem k válečnému vývoji se Sovětský svaz, další země s autoritářským režimem, zmocnil východní, jihovýchodní a také částečně střední Evropy, kde se v původně nezávislých státech utvořily do počátku padesátých let loutkové vlády a z těchto zemí se staly sovětské satelity. S postupující dekolonizací a rozpadem starších koloniálních impérií Velké Británie a Francie získával Sovětský svaz vliv i v některých nově vytvořených státech. Již od konce druhé světové války však měl razantního odpůrce a později nepřítele ve Spojených státech amerických, které se systémem aliancí, hospodářskou pomocí a vojenskými zásahy pustili se Sovětským svazem do mocenského soupeření, který je znám jako Studená válka. Ta nakonec skončila kolapsem Sovětského svazu a obnovením demokracie ve střední, jihovýchodní a východní Evropě. Přestože Spojené státy ve Studené válce zvítězily a získaly pozici jediné světové supervelmoci, nově se vzmáhající státy jako Čína či Rusko posilují svoji pozici právě na úkor Spojených států[zdroj?]. .. pokračovat ve čtení